Původ karafiátů

Karafiáty jsou lidstvu známy již po více jak 2000 let. Do střední Evropy se dostaly někdy na přelomu 11. a 12. století, kdy byly květinou pěstovanou hlavně v klášterních zahradách. Do 18. století se podařilo vypěstovat řadu odrůd, které však kvetly pouze v létě. V Česku se první velkokvěté rudé karafiáty objevily po druhé světové válce. Přišly k nám ze Spojených států amerických, kde se staly velkým zahradnickým hitem. U nás si však dodnes mnoho lidí spojuje karafiáty především s obdobím socialismu, kdy nesměly chybět u žádné významné příležitosti, politických setkání, u narozenin, pohřbů nebo oslav MDŽ. Jejich obliba po roce 1989 prudce klesla a jen velmi pomalu se dostávaly zpět na květinářské výsluní.

Karafiáty kdysi a dnes

S jejich aranžováním se tehdy nikdo moc nezabýval, klasikou byly tři rudé karafiáty proložené asparagusem a svázané dohromady. Časem se začaly používat také karafiáty růžové, bílé, nebo dokonce žíhané. Květiny se pěstovaly velkoplošně po celé republice, zatímco dnes u nás nenajdeme snad jediný pěstební závod. Přesto si získávají stále větší oblibu, nejen pro svůj vzhled, ale také jedinečné vlastnosti. K přednostem karafiátů patří, že kvetou po celý rok a celý rok jsou tak dostupné. Navíc již nejsme odkázáni na tři základní barvy, ale vybírat můžeme z pestré palety barev. Karafiáty se dnes používají do nejrůznějších typů vazeb, mohou se z nich vázat svatební kytice a skvěle vypadají také jako designové aranžmá do současného interiéru. Jejich výhodou je, že dlouho vydrží, nevadnou a neopadávají. Jejich výrazný, ale přitom neutrální květ najde své místo také na klopě, na šatech nebo třeba ve vlasech.

Odolné trvalky i letničky

Karafiáty patří do botanického druhu Dianthus – hvozdíky, kterých jsou tisíce odrůd a druhů. Dnešní karafiáty vznikly křížením druhu Dianthus caryophylus – hvozdík karafiát, který pochází ze Středozemí a své botanické jméno získal podle antického boha Dia. Přesný překlad botanického názvu Dianthus je Božská květina. Dnes existuje obrovské množství druhů nádherných hvozdíků, karafiátů, že si z nich vybere každý. Některé jsou vhodné pro pěstování v záhonu, jiné na skalkách a další na balkonech. Najdou se mezi nimi nemrazuvzdorné letničky, otužilé dvouletky i trvalky. Řezané květy pak ve váze vydrží klidně i dva týdny.

Karafiáty se v květináči velmi dobře doplňují s dalšími květinami. Foto: Gardena

Karafiáty v pestrých barvách

Květy karafiátů mohou být jednoduché, drobné, plnokvěté a mohou vypadat také jako střapaté koule. Většinou hezky vonní a jsou krásně zbarvené - od bílé přes žlutou, lososovou, oranžovou, růžovou, odstíny červené až po světle či tmavě fialovou. Naprosto unikátní je pak také světle zelená barva a do popředí se dostávají také karafiáty s květy v přírodním vzezření. Setkat se však můžeme také s karafiáty žíhanými, nebo s květy s kontrastním lemem, který vytváří dojem krajky. Karafiáty mají trávovité, často namodralé nebo šedivé listy.

Druhy a odrůdy karafiátů

U nás se největší oblibě těší klatovské karafiáty, které mají výrazný a nádherně tvarovaný květ na silném stvolu. S jejich pěstěním se začalo před cca 200 lety v Klatovech a pěstitelé se předháněli, kdo vytvoří krásnější kultivar. Sláva klatovských karafiátů se začala šířit Evropou. Do historie se zapsaly odrůdy, jako bílá Sněhurka či růžový Salamandr posetý tmavými tečkami. Velmi ceněný byl také kouzelně žlutý Kanárek, žíhaná Mahulena, Perla Šumavy, Krásná Moravanka, Afrodita i Ema Destinová. Klatovský karafiát je vytrvalou, velkokvětou a plnokvětou rostlinou se stříbrnými listy. Jeho výhodou je, že přežívá i ty největší mrazy a netrpí chorobami ani škůdci. Existuje v široké škále barev a odstínů, dorůstá do 50 cm a květ má průměr asi 8 cm.

Trvalky - mezi trvalky patří zahradní karafiáty, které dorůstají výšky 60 – 90 cm a na silných stoncích se od července do srpna objevují velké květy. Mezi klasické trvalky patří například hvozdík zahradní (D. caryophyllus) s hladkými okvětními plátky a jednobarevnými nebo vícebarevnými květy. Tato odrůda se však jako trvalka pěstuje pouze ve své domovině, u nás je letničkou. Další hojně pěstovanou trvalkou je hvozdík péřitý (D. plumarius), který na 30 centimetrových stoncích nese jednoduché poloplné nebo plné květy, nejčastěji v růžové, bílé nebo tmavě červené barvě. Také hvozdík zahradní se hodí k řezu.

Hvozdík péřitý, foto: zojeczka.wordpress.com/2011/01/07/gozdzik-ogrodowy

Skalničky – asi nejtypičtějším příkladem skalničky je hvozdík Dianthus alwoodii dosahující výšky 45 cm. Rostlina velmi rychle roste a květe od června do září. Tento druh skalničky dokáže vytvořit doslova hustý zelený koberec posetý květy. Rostlina nemá ráda nižší teploty pod -15 stupňů Celsia. Další skalničkou je hvozdík alpský (D. alpinus), hvozdík sivý (D. caesius), písečný (D. arenarius), nebo kropenatý (D. deltoides).

Dianthus alwoodii, foto: finegardening.com

Dvouletky - nejznámější dvouletkou mezi karafiáty je hvozdík bradatý (D. barbatus). Na tvrdých až 40 cm vysokých stoncích nese květenství (okolík), jež je složeno z mnoha drobných jednoduchý a mnohdy i vícebarevných kvítků. Květy mohou být růžové, červené, fialové a bílé barvy. Hvozdík bradatý kvete od května do července a pěstuje se především k řezu.

Hvozdík bradat, foto: fineartamerica.com/contests

Letničky – do skupiny letniček řadíme hvozdík čínský (D. chinensis), jehož existují dva druhy – nízký a vysoký. Vysoké druhy dorůstající 40 cm se hodí k řezu. Jednoduché, poloplné nebo plné květy s hladkými či roztřepenými květními plátky rostou na tenkých stoncích.

Hvozdík čínský, foto: katalog-rostlin.cz

Pěstování karafiátů

Karafiáty nejsou na pěstování nijak náročné, stačí jim zajistit slunné místo a dostatečně prokypřelou písčitou půdu, svědčí jim také půda dobře zásobená vápnem. Nevyžadují ani častou zálivku. Do záhonu se vysazují v dubnu a květnu, jednoletky je však třeba nejdříve vysadit pod sklo (od února do března). V červnu ke vzrostlým sazenicím připevníme alespoň 70 cm dlouhý drát s očkem na konci, abychom zabránili ohýbání stonků pod tíží květů. Trvalky vydrží na záhonu řadu let, na zimu je dobré rostlinu přikrýt chvojím. Jednoletky po odkvětu zlikvidujeme – nejdříve však vysbíráme semena na příští sezonu. Z dvouletek v prvním roce po výsevu vyroste pouze trs šedozelených listů, teprve po přezimování se objeví první jednoduché nebo plné květy. Trvalky můžeme množit řízkováním nebo hřížením (jednoduchá metoda množení) v červenci a srpnu.

- jpa -

Další články z rubriky Zahrada
Narcisy – symbol Velikonoc a blížícího se jara
Jak pečovat v zimě o pokojové rostliny
Pěstujeme řebčík královský
Jak nakupovat truhlíky a substráty pro pěstování rostlin
Zahradní květiny II. - Prvosenky