Když se řekne listová zelenina, tak si většina lidí vybaví jen hlávkový salát, nebo špenát. Existuje však celá paleta dalších druhů, které se od sebe liší chutí, tvarem a barvou. Mohou tak být rovněž skvělým doplňkem mnoha jídel, jen si je musíme, jak se říká připustit k tělu a oprostit se od osvědčené klasiky. Experimentovat se v tomto případě rozhodně vyplatí.

Kadeřávek

Kadeřávek je zeleninou, která vyniká vysokým obsahem vitaminů, stopových prvků a minerálů (draslík, železo, beta-karoten, vitamín C atd.). Jeho výhodou je, že je vysoce otužilý, odolává mrazu, a proto jej můžeme sklízet i během zimy. Oblíbená je například hybridní odrůda Winterbor F1, která má tmavě zelené, křehké a mírně zkadeřené listy, které téměř během zimy nežloutnou.

Kadeřávek, nazývaný také „lollo“, není v české kuchyni zrovna tradiční a tak mnoho lidí neví, jak jej zpracovávat. Omyté listy se vaří po dobu 8 minut v mírně osolené vodě. Servírovat se mohou polité máslem, nebo bílou zálivkou. Kadeřávek se dá rovněž smíchat se smetanou a dusit s cibulí, petrželí, uzeným mazem a nejrůznějším kořením. Je skvělou přílohou k masitým pokrmům, ale může být i součástí zapékaných a dušených pokrmů. Dále je možné s ním nastavovat mleté maso a chutné jsou z něj i karbanátky. Z kadeřávku můžeme připravit také chutné polévky nebo pomazánky. Pokud chceme, můžete mladé výhony zamrazit. Předtím je však musíme spařit (cca 1 min.) horkou vodou.

Foto: dobrasemena.cz

Šrucha

Mnoho lidí o tom možná ani neví a jeden zajímavý druh listové zeleniny mu roste i doma na zahrádce. Šrucha zelná (Portulaca oleracea) je nízký keřík s drobnými sukulentními lístky, který mnozí považují za plevel. Šíří se poměrně rychle a najít ji můžeme nejen na záhonech zahrad, ale také podél cest či mezi dlažebními kostkami v chodnících. Vzhledem k tomu, že má rostlina poměrně hluboký kořen, nevadí ji ani přílišné sucho, protože může získávat vodu z větší hloubky. Dříve se šrucha vyskytovala pouze v jižní Evropě, ale díky oteplování se postupně dostává čím dál více na sever.

Dnes se pěstuje po celém světě a stala se oblíbenou salátovou zeleninou. Šrucha zelná se vyskytuje v cca 40 odrůdách, které se od sebe liší velikostí listů, barvou a typem růstu. Jíst ji můžeme čerstvou, ale i tepelně upravovanou. Je bohatým zdrojem vitaminů a antioxidantů, obsahuje vysoký podíl omega-3 mastných kyselin, vitaminy A, C, B a karotenoidy, z minerálů je pak zastoupen hořčík, vápník, draslík a železo.

Šrucha má nakyslou výraznou chuť, která může být pro někoho až svíravá, což způsobuje kyselina jablečná. Přidává se do salátů, polévek i dušených pokrmů - upravuje se například jako špenát. Pokud vám šrucha roste na zahradě a chcete ji využít k přípravě pokrmu, sbírejte její listy až těsně před přípravou – po utržení totiž rychle vadnou. Krátkodobě se dají uchovávat v lednici například ve sklenici vody, nebo navlhčeném ubrousku.

Foto: osiva-seminka.cz

Rukola (Rucola)

Rukola již pomalu získává své místo i v české kuchyni, stále více se s ní setkáváme v restauracích i domácnostech. Tato drobná listová zelenina má lístky podobné lístkům pampelišky. Obsahuje vitaminy C, A, E, z minerálů vápník, hořčík a železo. Vyniká jemně oříškovou vůní a štiplavou chutí. Rukola pochází z Evropy a západní Asie a v současnosti je již rozšířena po celém světě. Je skvělým doplňkem salátů, báječně se doplňuje s rajčaty, bazalkou a česnekem, proto je častým doplňkem pokrmů italské kuchyně. Výborně chutná orestovaná na oleji a česneku. Takto připravená se pak může podávat jako příloha k masu.

Rukola je však také obecným názvem pro skupinu 27 druhů rostlin patřících do čeledi brukvovitých, které mají charakteristický tvar listů tvořících růžici. Sem spadá například také roketa a rughetta.

Roketa

Oproti rukole má roketa oválnější lístky, které nejsou vykrajované. Drobné lístky mají o něco méně výraznou chuť a mohou se konzumovat čerstvé, jakožto příloha k hlavnímu jídlu, nebo se mohou přidat do salátu. Dále je možné ji tepelně upravovat podobně jako špenát. Roketa se hodí do smetanových omáček k těstovinám a skvělá je kombinace s česnekem, parmazánem, piniovými ořechy a olejem. Z rukoty se dokonce vyrábí velmi pálivá hořčice.

Foto: Semo

Rughetta

Tento typ listové zeleniny pochází z Itálie, konkrétně z oblasti Říma a Neapole, velké oblibě se těší rovněž v tureckém Istanbulu. V kuchyni se nejlépe hodí jako příloha k hůře stravitelným masům – rughetta totiž významně podporuje trávení. Je dobrá na žlučník, protože pomáhá rozkládat tuky. Samozřejmě je možné ji využít i k přípravě studených salátů. Nejlépe chutná v kombinaci s nakrájenými rajčaty.

Řeřicha setá

Tato jednoletá salátová rostlina pochází ze severní Afriky a západní Asie. Má velmi krátkou dobu vegetace, rostlinky dorůstají již za 4 až 10 dní. Známe dva druhy řeřichy – úzkolistou a širokolistou. Pěstuje se kvůli děložním lístkům, které se jedí syrové, mají příjemnou peprnou chuť a štiplavou vůni. Tu způsobují glykosidy, které se nachází také v ředkvičkách či křenu. Řeřicha je skvělou přísadou do pomazánek, zeleninových i bramborových salátů a často se s ní setkáte i na obložených chlebíčcích.

Špičaté zelí

Špičaté zelí, které je v zahraničí označováno „sweetheart cabbage“ u nás není příliš známé. Název je odvozen od zašpičatělých hlávek, které váží mezi 800 až 1200 gramy. Lahůdkové odrůdy raného zelí „Zora“ nebo „Juna F1“ jsou nasládlé, křehké a šťavnaté. Tento typ zelí je jemnější a lépe stravitelný, než naše klasické kulaté zelí. Další zajímavou odrůdou špičatého zelí je „Murdoc F1“ mající středně zelené velké hlávky. Dá se přímo konzumovat, ale je možné jej i skladovat. Tato odrůda skvěle poslouží zejména v horkých letních dnech, kdy se z něj dají dělat osvěžující a zdravé saláty.

Polníček

Polníček, někdy nazývaný také kozlíček jarní, je listová zelenina s aromatickými listy, které příjemně voní po oříškách. Listy polníčku obsahují vitaminy A, C, E, kyselinu listovou, hořčík a železo. Tato řapíkatá rostlina pochází z Evropy a byla známá již starým Římanům. V současnosti se pěstuje po celém světě. Listy polníčku mají lehce nahořklou chuť a přidávají se čerstvé do salátů. Vhodná je rovněž kombinace s červenou řepou. Také tepelně upravovaný polníček je velmi chutný, postup přípravy je stejný jako u špenátu.

Mibuna a mizuna

Z Japonska se k nám dostaly tyto zajímavé odrůdy listové zeleniny rostoucí v trsech. Listy mizuny jsou zubaté a podobají se pampeliškovým listům. Mibuna má spíše hladké listy, na konci jsou zakulacené a podobají se jitroceli. V kuchyni najdou využití právě listy i mladá květenství. Hodí se do čerstvých salátů i jako příloha k pokrmům.

Čekanka

Čekanka hlávková je dvouletá rostlina, jejíž podlouhlé puky se sklízejí od prosince do března. Nejvíce rozšířená je čekanka v Itálii, Francii, Holandsku, Belgii a Anglii. Puky mohou mít žlutozelenou i červenou barvu a jsou tvořeny podlouhlými hustě řazenými zašpičatělými listy. Ty jsou velmi křehké a mají lehce nahořklou až jemně štiplavou chuť. Konzumace čekanky je dobrá pro látkovou výměnu a očistu jater od toxických látek. Má rovněž stimulační účinky na trávení a pomáhá při slabších neurózách. Křehké listy se přidávají do zeleninových salátů, kde nejen skvěle chutnají, ale také dobře vypadají (zejména červená odrůda „radicchio“). Čekanku můžeme také dusit a zapékat, skvělá je restovaná na másle nebo zadělávaná na smetaně. Z listů čekanky se dokonce vyrábí i sirup.

Mangold

Příbuzným řepy a špenátu je mangold a i když nepatří mezi zeleninu, kterou běžně pěstujeme na našich zahrádkách, rozhodně stojí za to ho vyzkoušet. Jeho chutné stonky i listy jsou velmi zdravé, obsahují mnoho vitamínů. Výhodou mangoldu je jeho mnohostranné využití jak ve studené, tak i v teplé kuchyni. Mladé křehké listy jsou výtečné v salátech, čepele větších listů je pak možné zpracovávat jako špenát. Také silné stonky mangoldu využijete v kuchyni, můžete je dusit, smažit i vařit v páře.

- jpa -